Ve Xpujilu se toho do
Vánoc událo poměrně hodně. Má dobrovolnická odyssea tu začala
na začátku listopadu. Předchozí dobrovolnice Leysan mě v prvních
dnech zaškolila, vysvětlila jak co funguje a dobrodružství mohlo
začít. Velká motivace, se kterou jsem dorazila postupně ubírala
na intenzitě, protože jsem pochopila, že Xpujil je místo značně
ospalé a pomalé. Spousta studentů se nějakým způsobem
nedozvěděla, že hodiny angličtiny pokračují a mnoho z nich
první týden vůbec nedorazilo, což bylo, nebudu zastírat,
trochu demotivující. Za krátkou dobu jsem pochopila, že co si tu
neuděláš, to nemáš. S koordinátorkou Sárou jsme se tedy
domluvily, že mi ukáže místní základní a střední školy a já
se tam pokusím sehnat víc studentů. To byl úkol prvního měsíce.
Propagovat hodiny a snažit se na ně nalákat co nejvíc nováčků.
Rytmy tu jsou pomalé a tak trvalo, než dorazili první nadšenci.
Muselo se na ně prostě počkat. Ale moje pobíhání po vesnici a
rozhovory s ať už náhodnými, nebo cílenými místňáky
(například prodavač ovoce a zeleniny, o kterém jsem věděla, že
má nějaká ta zainteresovaná vnoučata, ale on je dost dlouhou
dobu ne a ne poslat) nakonec nějaké ty plody přinesly. Na začátku
prosince jsme otevřeli jednu skupinku dětí a do Vánoc nových
zájemců postupně přibylo. Aktuálně máme
hodiny jak ráno, tak odpoledne a studenti jsou různorodou směsicí
dětí, teenagerů, vysokoškoláků, průvodců a ostatních
dospělých, co by se rádi zlepšili, nebo se naučili alespoň
základy.
 |
Auta plná santíků a sobíků se Xpujilem proháněla
už dobré dva týdny před Vánoci. |
 |
| Komparz pro focení a filmování pro Pronatura I |
|
Byť je Xpujil místem
velmi poklidným a moc se tu toho neděje, okolí je nádherné.
Jednou z krás jsou místní komunity 20 de Noviembre, Hormigueo,
Valentín, Mancolona a Cristobal Colón, které jsem měla možnost
poznat při příležitosti výpomoci na jednom výzkumu a také jako
komparz promočního videa, které jsme točili s Pronaturou
(agentura, která vozí turisty za ekoturistickými projekty).
Turista v nich může navštívit jak prastaré mayské ruiny,
jeskyně, jít na procházku džunglí, nebo se projet na kayaku v
lagunách a říčkách. V Mancoloně, která je jednou z nich, se mi
dokonce za pomoci kamaráda průvodce povedlo přespat v hamace u
pole jednoho místního zemědělce a při té příležitostí vidět
nejjedovatějšího hada (z bezpečné vzdálenosti samozřejmě,
poznámka především pro babičku :) ), co tu mají, “Nauayaca
barba amarilla“. Od té doby mám k noční džungli ještě větší
respekt, než kdy dřív. Snad nejimpozantnější památkou, za
kterou se tu člověk může vydat, je původní mayské město
Calakmul, které bylo po dlouhou dobu v konfliktu se sousedním Ticalem, který se dnes nachází na území Guatemaly. Calakmul je rozlohou veliký, jeho
pyramidy vysoké a při jeho prozkoumávání člověk bežně narazí
na různé druhy opic, tukanů a stromů s exotickým ovocem, prostě džungle
jak se patří!
 |
| Komparz II |
 |
| The Jungle Hotel |
Moc mě tu baví lidi. Jak
v centru Germina, ve kterém žiji a učím, tak mimo něj. V Germině
mám možnost se bavit s koordinátory programu, kteří jsou zároveň
aktivisty na různých frontách (ekoturismus, hájení domorodých
teritorií, práce se ženami). Spolu s Noem, který je dalším
koordinátorem dobrovolných programů, mě učí jiným perspektivám
na svět, díky kterým se mi boří mentální schémata, ve kterých
jsem doteď žila. Začínám díky nim chápat, že naše
univerzalistické eurocentrické postoje jsou dost mimo mísu, svět
je velký, kultry rozličné a není žádná lepší než ta druhá.
Dochází mi, že my Evropané máme nabubřelou tendenci se na
zbytek světa dívat shora a byť si můžeme budovat kritické
myšlení jak chceme, stejně ve výsledku máme v hlavě zakořeněných spoustu
podvědomých vzorců, podle kterých nevědomky soudíme a jednáme.
Kolonizátorké postoje v sobě máme pořád, jen dnes nabraly
jiných forem.
Co se náplně
dobrovolnictví týče, učení angličtiny není jen tak. Na začátku
jsem v hodinách bývala nervózní, nebo nevěděla jak všechno
snadně a pochopitelně vysvětlit. Ale jako cokoliv jiného v životě
je to hlavně o zkušenosti. Postupem času jsem se naučila, že je
jedno, jestli v hodinách postupujeme pomalu. Nejdůležitější
je, aby studenti všechno dobře pochopili a aby je hodiny bavily.
Občas se stane, že to co jsem si na hodinu připravila je totálně
irelevantní, protože se někdo chce za každou cenu naučit třeba
dny v týdnu. Pak nezbývá než si říct, „no a proč, ne?“.
Využít motivace je snad nejlepším receptem na to, abychom si
hodinu užili jak já, tak studenti. A s těmi nejmladšími jsem se
naučila… haĺavně nebýt v klidu! Zpíváme, hýbeme se a minimum
času trávíme psaním a sezením. Sama zpětně nechápu, jak jsem
to jako dítě dokázala, prosedět ve škole tolik hodin.
 |
| S dětičkama |
Z vánočního cestování
po Střední Americe jsem se vrátila teprve v pondělí a začátky
tu jsou klasicky pozvolné. Pár studentů se neukázalo a
přemýšlím, jak tu čas, co mi do konce dobrovolnictví zbývá co
nejlépe využit. Ráda bych byla poblíž místním komunitám a
poznala další kousíčky zdejší přirody. V Germině máme
spoustu nápadů, ale je otázkou, kolik se nám jich povede
zrealizovat. Zatím o nich pomlčím a teprve, pokud se některý
stane realitou, tak se o ně s radostí podělíme :)
 |
| Indiana Jones feeling, co k tomu dodat :) |
