Život v jedné poklidné Mexické džungli

Ve Xpujilu se toho do Vánoc událo poměrně hodně. Má dobrovolnická odyssea tu začala na začátku listopadu. Předchozí dobrovolnice Leysan mě v prvních dnech zaškolila, vysvětlila jak co funguje a dobrodružství mohlo začít. Velká motivace, se kterou jsem dorazila postupně ubírala na intenzitě, protože jsem pochopila, že Xpujil je místo značně ospalé a pomalé. Spousta studentů se nějakým způsobem nedozvěděla, že hodiny angličtiny pokračují a mnoho z nich první týden vůbec nedorazilo, což bylo, nebudu zastírat, trochu demotivující. Za krátkou dobu jsem pochopila, že co si tu neuděláš, to nemáš. S koordinátorkou Sárou jsme se tedy domluvily, že mi ukáže místní základní a střední školy a já se tam pokusím sehnat víc studentů. To byl úkol prvního měsíce. Propagovat hodiny a snažit se na ně nalákat co nejvíc nováčků. Rytmy tu jsou pomalé a tak trvalo, než dorazili první nadšenci. Muselo se na ně prostě počkat. Ale moje pobíhání po vesnici a rozhovory s ať už náhodnými, nebo cílenými místňáky (například prodavač ovoce a zeleniny, o kterém jsem věděla, že má nějaká ta zainteresovaná vnoučata, ale on je dost dlouhou dobu ne a ne poslat) nakonec nějaké ty plody přinesly. Na začátku prosince jsme otevřeli jednu skupinku dětí a do Vánoc nových zájemců postupně přibylo. Aktuálně máme hodiny jak ráno, tak odpoledne a studenti jsou různorodou směsicí dětí, teenagerů, vysokoškoláků, průvodců a ostatních dospělých, co by se rádi zlepšili, nebo se naučili alespoň základy.

Auta plná santíků a sobíků se Xpujilem proháněla
už dobré dva týdny před Vánoci. 

Komparz pro focení a filmování pro Pronatura I

Byť je Xpujil místem velmi poklidným a moc se tu toho neděje, okolí je nádherné. Jednou z krás jsou místní komunity 20 de Noviembre, Hormigueo, Valentín, Mancolona a Cristobal Colón, které jsem měla možnost poznat při příležitosti výpomoci na jednom výzkumu a také jako komparz promočního videa, které jsme točili s Pronaturou (agentura, která vozí turisty za ekoturistickými projekty). Turista v nich může navštívit jak prastaré mayské ruiny, jeskyně, jít na procházku džunglí, nebo se projet na kayaku v lagunách a říčkách. V Mancoloně, která je jednou z nich, se mi dokonce za pomoci kamaráda průvodce povedlo přespat v hamace u pole jednoho místního zemědělce a při té příležitostí vidět nejjedovatějšího hada (z bezpečné vzdálenosti samozřejmě, poznámka především pro babičku :) ), co tu mají, “Nauayaca barba amarilla“. Od té doby mám k noční džungli ještě větší respekt, než kdy dřív. Snad nejimpozantnější památkou, za kterou se tu člověk může vydat, je původní mayské město Calakmul, které bylo po dlouhou dobu v konfliktu se sousedním Ticalem, který se dnes nachází na území Guatemaly. Calakmul je rozlohou veliký, jeho pyramidy vysoké a při jeho prozkoumávání člověk bežně narazí na různé druhy opic, tukanů a stromů s exotickým ovocem, prostě džungle jak se patří!

Komparz II

The Jungle Hotel

Moc mě tu baví lidi. Jak v centru Germina, ve kterém žiji a učím, tak mimo něj. V Germině mám možnost se bavit s koordinátory programu, kteří jsou zároveň aktivisty na různých frontách (ekoturismus, hájení domorodých teritorií, práce se ženami). Spolu s Noem, který je dalším koordinátorem dobrovolných programů, mě učí jiným perspektivám na svět, díky kterým se mi boří mentální schémata, ve kterých jsem doteď žila. Začínám díky nim chápat, že naše univerzalistické eurocentrické postoje jsou dost mimo mísu, svět je velký, kultry rozličné a není žádná lepší než ta druhá. Dochází mi, že my Evropané máme nabubřelou tendenci se na zbytek světa dívat shora a byť si můžeme budovat kritické myšlení jak chceme, stejně ve výsledku máme v hlavě zakořeněných spoustu podvědomých vzorců, podle kterých nevědomky soudíme a jednáme. Kolonizátorké postoje v sobě máme pořád, jen dnes nabraly jiných forem.

Co se náplně dobrovolnictví týče, učení angličtiny není jen tak. Na začátku jsem v hodinách bývala nervózní, nebo nevěděla jak všechno snadně a pochopitelně vysvětlit. Ale jako cokoliv jiného v životě je to hlavně o zkušenosti. Postupem času jsem se naučila, že je jedno, jestli v hodinách postupujeme pomalu. Nejdůležitější je, aby studenti všechno dobře pochopili a aby je hodiny bavily. Občas se stane, že to co jsem si na hodinu připravila je totálně irelevantní, protože se někdo chce za každou cenu naučit třeba dny v týdnu. Pak nezbývá než si říct, „no a proč, ne?“. Využít motivace je snad nejlepším receptem na to, abychom si hodinu užili jak já, tak studenti. A s těmi nejmladšími jsem se naučila… haĺavně nebýt v klidu! Zpíváme, hýbeme se a minimum času trávíme psaním a sezením. Sama zpětně nechápu, jak jsem to jako dítě dokázala, prosedět ve škole tolik hodin.

S dětičkama

Z vánočního cestování po Střední Americe jsem se vrátila teprve v pondělí a začátky tu jsou klasicky pozvolné. Pár studentů se neukázalo a přemýšlím, jak tu čas, co mi do konce dobrovolnictví zbývá co nejlépe využit. Ráda bych byla poblíž místním komunitám a poznala další kousíčky zdejší přirody. V Germině máme spoustu nápadů, ale je otázkou, kolik se nám jich povede zrealizovat. Zatím o nich pomlčím a teprve, pokud se některý stane realitou, tak se o ně s radostí podělíme :)

Indiana Jones feeling, co k tomu dodat :)