Když se Tomio a Miloš potkají na jevišti & fenomén českých cestovatelů

Většina z nás cestuje ráda. Zkrátka proto, že určitý neklid a touha poznávat svět je lidstvu jaksi vlastní. V Evropě (a pro Evropany) je to záležitost veskrze snadná. Pro kratší pobyty zanedbatelně snadná a pro delší pobyty se vlastně také můžeme rozhodnout ze dne na den. Pak si říkáme expats a necháváme probouzet svá dobrodružná já. Napadlo by někoho z těchto světoběžníků se označit pojmem migrant? Většinou ne. Migranti jsou přeci chudí a mají to těžké. V době, kdy je světoobčanství žádanou komoditou a cestování cool si nepřipouštíme, že různým cestovatelům měříme dvojím metrem. Pro nás z bohatých zemí je totiž fér jet do Asie, nebo Jižní Ameriky si nepokrytě si užívat levných cen, které vyplývají z ekonomické nerovnováhy globalizovaného světa, kde bohaté země (ne)přímo profitují z těch chudších. Když se ale někdo rozhodne vydat opačným směrem, máme s tím trochu problém.  

Zdroj: https://giphy.com/gifs/things-longer-lovin-BwnqNZjGitxdu

 Ze hry „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ vyplývá, že se hned nemusí jednat o migranta z Afriky či Asie, aby tu někomu vadil. A dokonce se zdá, že ti, kterým vadí nemusí být nutně fandové Tomia a Miloše. Stačí se potkat s pár rádoby otevřenými intelektuály, kterým prostě vadí, třeba právě... kastaněty. Alicia Cubells, která je hlavní tvůrkyní díla, nám nastavuje zrcadlo. Ukazuje, jak absurdně netolerantní se náš národ z této malé homogenní středoevropské kotlinky může jevit. Zrcadlo, které divákovi nabízí není zdviženým prstem, který by říkal „Ty ty ty!“ Je to spíš jedna velká tragikomedie u které se hodně zasmějete. Vidět totiž dialog mezi Tomiem a španělskou babičkou je vtipné, ale být svědkem symbolického uzdravení Miloše pomocí svaté vagíny a tančících Pussy Riot je zkrátka zážitek.  

Hra "Kde domov můj, A Foreigner´s Pohádka".
Zdroj: https://www.facebook.com/alicia.cubells

Občas si říkám, že jsme jsme vlastně takovým národem Hurvínků. Hurvínků, kteří si rádi představují válku za hory a doly. Přiblíží nám ji ti dobrodružnější z nás, kteří se za humna vypravili. Většinou se jim tam povede zkonzumovat velkou část moudrosti světa a my jim pak hladově nasloucháme a prožíváme jejich dobrodružství alespoň skrz příběhy a fotky. Netvrdím, že je to případ všech cestovatelů, ale je fakt, že se nabízí se cestovatelskou zkušeností řadit o kousek nad ty, kteří příležitost cestovat neměli. To, že cestování vždy bylo a bude privilegiem a luxusem, který si spousta lidí nemůže dovolit je pak věc druhá.  

A proč o tom píšu? Z jednoho prostého důvodu. Cestovatelem, který za poslední měsíce zcela určitě zaujal některé české Hurvínky je totiž bezpochyby Tomáš Poláček. Poláček v několika článcích v Reportéru a v rozhovoru pro DVTV všechny dobrodruhy odrazuje od cest do Konga, kde ho přestala, nebožáka, přitahovat ženská prsa, Konžané mu vadili, protože nikdy za nic neděkovali a naopak po něm pořád něco chtěli a celkově se tam jako běloch cítil diskriminován. Když si Tomáš nezjistí nic o brutální kolonizaci země Belgičany, ani o posledních válečných konfliktech, které zemi zdecimovaly, pak se není čemu divit, že ho to všechno trochu vyvedlo z míry. Špatná zkušenost a ignorance mu pak dovolila plout na vlnách stereotypů, ujistit nás o tom, jaké to máme štěstí, že žijeme v „ne-barbarské“ Evropě bez toho, aniž by se obtěžoval cokoliv podat v hlubších souvislostech.

Zdroj: https://reportermagazin.cz

Fenomén Poláček, přesvědčenost některých cestovatelů o vlastní výjimečnosti a netolerance i na první pohled otevřených kolektivů, na který poukazuje poukazuje hra „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ mají společný základ. To, s čím se příznivci Miloše a Tomia nebojí jít ven v sobě totiž do určité míry máme každý. Shocking, I know. Každý z nás, i ti nejzcestovalejší, nejkritičtěji smýšlející a nejtolerantnější totiž potřebujeme neustálou sebereflexi. Sebereflexi pocitu nadřazenosti, protože jsme z Evropy. Pocitu, že cestovat je věc stejně běžná jako dostupnost toaletního papíru. A také zdání, že když jsme párkrát vyjeli za humna, tak jsme již navždy nenapravitelně tolerantní. Hře „Kde domov můj, A Foreigner's  Pohádka“ alias divadlu o migraci par excellence tedy patří velké díky. Díky, že nás nutí se smát na náš vlastní účet a trochu se nad sebou zamyslet.  

Biútifl áis, biútifl leidy: El piropo cubano

Aunque no te lo pida, con tanto gusto opinas de mí. Sobre mi cuerpo, sobres mis ojos, sobre los hijos que podrían salir de nosotros. Sin que yo tenga el mínimo interés de conocerte, ni de saber lo que piensas de mí.

Aunque no lo busque siempre me esperas en la calle. A cualquier momento del día y en cualquier lugar.

Aunque quiera simplemente llegar del punto A al punto B, aunque vaya paseando despacio o con prisa, aunque lleve falda corta o larga, realmente no importa. Para todo tienes respuesta.

Pero ¿sabes que con tus comentarios no solicitados no me subes la autoconfianza, ni me mejoras el día? Simplemente comunicas tu supuesto poder sobre mí. Sobre mí como caminante en el espacio público que tú, desgraciado, crees dominar.

Ya aprendí a intuir cuando escupirás de tu boca otro juicio sobre mi cuerpo y me pongo nerviosa. Es como una de esas nubes de peste que flotan en las calles habaneras. Sabes que da asco, pero ya que tu camino va por allí, tienes que atravesarlas. Pues así me siento esperándo otro comentario que está por venir. Creo que tú lo sabes. Y que te gusta. El hecho de hacernos sentir como animales cazados.

No estás acostumbrado a que te respondan. Si lo hago, me convierto en mala mujer, lesbiana o cualquier otra cosa que se te ocurra llamarme. Me imagino que te preguntas ¿cómo es que me atrevo a rechazar en voz alta tu piropo benévolo? ¿Cómo puedo no sentirme agradecida por tus apreciaciones de mi cuerpo?

Sabes, me atrevo, porque tengo fe en que cada vez habrá más mujeres que se harten, que estén cansadas y que se confronten con tu estupidez. También me atrevo, porque creo que las masculidades arcaicas (gracias por introducirme este término tan acertado) ya deben salir de moda, aunque estén apoyadas por las penosas letras de reggaetón. Incluso creo, que ni los machos arcaicos trataban la mujer con tanta falta de respeto como lo hace el machito cubano moderno.