Většina z nás cestuje ráda. Zkrátka proto, že určitý neklid a
touha poznávat svět je lidstvu jaksi vlastní. V Evropě (a pro
Evropany) je to záležitost veskrze snadná. Pro kratší pobyty
zanedbatelně snadná a pro delší pobyty se vlastně také můžeme
rozhodnout ze dne na den. Pak si říkáme expats
a necháváme probouzet svá dobrodružná já. Napadlo by někoho z
těchto světoběžníků se označit pojmem migrant? Většinou
ne. Migranti jsou přeci chudí a mají to těžké. V době, kdy je
světoobčanství žádanou komoditou a cestování cool si
nepřipouštíme, že různým cestovatelům měříme dvojím
metrem. Pro nás z bohatých zemí je totiž fér jet do Asie, nebo
Jižní Ameriky si nepokrytě si užívat levných cen, které
vyplývají z ekonomické nerovnováhy globalizovaného světa, kde
bohaté země (ne)přímo profitují z těch chudších. Když se ale
někdo rozhodne vydat opačným směrem, máme s tím trochu problém.
 |
| Zdroj: https://giphy.com/gifs/things-longer-lovin-BwnqNZjGitxdu |
Ze hry „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ vyplývá, že
se hned nemusí jednat o migranta z Afriky či Asie, aby tu někomu
vadil. A dokonce se zdá, že ti, kterým vadí nemusí být nutně
fandové Tomia a Miloše. Stačí se potkat s pár rádoby otevřenými
intelektuály, kterým prostě vadí, třeba právě... kastaněty.
Alicia Cubells, která je hlavní tvůrkyní díla, nám nastavuje
zrcadlo. Ukazuje, jak absurdně netolerantní se náš národ z této
malé homogenní středoevropské kotlinky může jevit. Zrcadlo,
které divákovi nabízí není zdviženým prstem, který by říkal
„Ty ty ty!“ Je to spíš jedna velká tragikomedie u které se
hodně zasmějete. Vidět totiž dialog mezi Tomiem a španělskou
babičkou je vtipné, ale být svědkem symbolického uzdravení
Miloše pomocí svaté vagíny a tančících Pussy Riot je zkrátka
zážitek.
 |
| Hra "Kde domov můj, A Foreigner´s Pohádka". Zdroj: https://www.facebook.com/alicia.cubells |
Občas si říkám, že jsme jsme vlastně takovým národem
Hurvínků. Hurvínků, kteří si rádi představují válku za hory
a doly. Přiblíží nám ji ti dobrodružnější z nás, kteří se
za humna vypravili. Většinou se jim tam povede zkonzumovat velkou
část moudrosti světa a my jim pak hladově nasloucháme a
prožíváme jejich dobrodružství alespoň skrz příběhy a fotky.
Netvrdím, že je to případ všech cestovatelů, ale je fakt, že
se nabízí se cestovatelskou zkušeností řadit o kousek nad ty,
kteří příležitost cestovat neměli. To, že cestování vždy
bylo a bude privilegiem a luxusem, který si spousta lidí nemůže
dovolit je pak věc druhá.
A proč o tom píšu? Z jednoho prostého důvodu. Cestovatelem,
který za poslední měsíce zcela určitě zaujal některé české
Hurvínky je totiž bezpochyby Tomáš Poláček. Poláček v
několika článcích v Reportéru a v rozhovoru pro DVTV
všechny dobrodruhy odrazuje od cest do Konga, kde ho přestala,
nebožáka, přitahovat ženská prsa, Konžané mu vadili, protože
nikdy za nic neděkovali a naopak po něm pořád něco chtěli a
celkově se tam jako běloch cítil diskriminován. Když si Tomáš
nezjistí nic o brutální kolonizaci země Belgičany, ani o
posledních válečných konfliktech, které zemi zdecimovaly, pak se
není čemu divit, že ho to všechno trochu vyvedlo z míry. Špatná
zkušenost a ignorance mu pak dovolila plout na vlnách stereotypů,
ujistit nás o tom, jaké to máme štěstí, že žijeme v
„ne-barbarské“
Evropě bez toho, aniž by se obtěžoval cokoliv podat v
hlubších souvislostech.
 |
| Zdroj: https://reportermagazin.cz |
Fenomén Poláček, přesvědčenost některých cestovatelů o
vlastní výjimečnosti a netolerance i na první pohled otevřených
kolektivů, na který poukazuje poukazuje hra „Kde domov můj, A
Foreigner's Pohádka“ mají společný základ. To, s čím se
příznivci Miloše a Tomia nebojí jít ven v sobě totiž do určité
míry máme každý. Shocking, I know. Každý z nás, i ti
nejzcestovalejší, nejkritičtěji smýšlející a nejtolerantnější
totiž potřebujeme neustálou sebereflexi. Sebereflexi pocitu
nadřazenosti, protože jsme z Evropy. Pocitu, že cestovat je věc
stejně běžná jako dostupnost toaletního papíru. A také zdání,
že když jsme párkrát vyjeli za humna, tak jsme již navždy
nenapravitelně tolerantní. Hře „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ alias divadlu o migraci par excellence tedy patří velké
díky. Díky, že nás nutí se smát na náš vlastní účet a
trochu se nad sebou zamyslet.
