Když se Tomio a Miloš potkají na jevišti & fenomén českých cestovatelů

Většina z nás cestuje ráda. Zkrátka proto, že určitý neklid a touha poznávat svět je lidstvu jaksi vlastní. V Evropě (a pro Evropany) je to záležitost veskrze snadná. Pro kratší pobyty zanedbatelně snadná a pro delší pobyty se vlastně také můžeme rozhodnout ze dne na den. Pak si říkáme expats a necháváme probouzet svá dobrodružná já. Napadlo by někoho z těchto světoběžníků se označit pojmem migrant? Většinou ne. Migranti jsou přeci chudí a mají to těžké. V době, kdy je světoobčanství žádanou komoditou a cestování cool si nepřipouštíme, že různým cestovatelům měříme dvojím metrem. Pro nás z bohatých zemí je totiž fér jet do Asie, nebo Jižní Ameriky si nepokrytě si užívat levných cen, které vyplývají z ekonomické nerovnováhy globalizovaného světa, kde bohaté země (ne)přímo profitují z těch chudších. Když se ale někdo rozhodne vydat opačným směrem, máme s tím trochu problém.  

Zdroj: https://giphy.com/gifs/things-longer-lovin-BwnqNZjGitxdu

 Ze hry „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ vyplývá, že se hned nemusí jednat o migranta z Afriky či Asie, aby tu někomu vadil. A dokonce se zdá, že ti, kterým vadí nemusí být nutně fandové Tomia a Miloše. Stačí se potkat s pár rádoby otevřenými intelektuály, kterým prostě vadí, třeba právě... kastaněty. Alicia Cubells, která je hlavní tvůrkyní díla, nám nastavuje zrcadlo. Ukazuje, jak absurdně netolerantní se náš národ z této malé homogenní středoevropské kotlinky může jevit. Zrcadlo, které divákovi nabízí není zdviženým prstem, který by říkal „Ty ty ty!“ Je to spíš jedna velká tragikomedie u které se hodně zasmějete. Vidět totiž dialog mezi Tomiem a španělskou babičkou je vtipné, ale být svědkem symbolického uzdravení Miloše pomocí svaté vagíny a tančících Pussy Riot je zkrátka zážitek.  

Hra "Kde domov můj, A Foreigner´s Pohádka".
Zdroj: https://www.facebook.com/alicia.cubells

Občas si říkám, že jsme jsme vlastně takovým národem Hurvínků. Hurvínků, kteří si rádi představují válku za hory a doly. Přiblíží nám ji ti dobrodružnější z nás, kteří se za humna vypravili. Většinou se jim tam povede zkonzumovat velkou část moudrosti světa a my jim pak hladově nasloucháme a prožíváme jejich dobrodružství alespoň skrz příběhy a fotky. Netvrdím, že je to případ všech cestovatelů, ale je fakt, že se nabízí se cestovatelskou zkušeností řadit o kousek nad ty, kteří příležitost cestovat neměli. To, že cestování vždy bylo a bude privilegiem a luxusem, který si spousta lidí nemůže dovolit je pak věc druhá.  

A proč o tom píšu? Z jednoho prostého důvodu. Cestovatelem, který za poslední měsíce zcela určitě zaujal některé české Hurvínky je totiž bezpochyby Tomáš Poláček. Poláček v několika článcích v Reportéru a v rozhovoru pro DVTV všechny dobrodruhy odrazuje od cest do Konga, kde ho přestala, nebožáka, přitahovat ženská prsa, Konžané mu vadili, protože nikdy za nic neděkovali a naopak po něm pořád něco chtěli a celkově se tam jako běloch cítil diskriminován. Když si Tomáš nezjistí nic o brutální kolonizaci země Belgičany, ani o posledních válečných konfliktech, které zemi zdecimovaly, pak se není čemu divit, že ho to všechno trochu vyvedlo z míry. Špatná zkušenost a ignorance mu pak dovolila plout na vlnách stereotypů, ujistit nás o tom, jaké to máme štěstí, že žijeme v „ne-barbarské“ Evropě bez toho, aniž by se obtěžoval cokoliv podat v hlubších souvislostech.

Zdroj: https://reportermagazin.cz

Fenomén Poláček, přesvědčenost některých cestovatelů o vlastní výjimečnosti a netolerance i na první pohled otevřených kolektivů, na který poukazuje poukazuje hra „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ mají společný základ. To, s čím se příznivci Miloše a Tomia nebojí jít ven v sobě totiž do určité míry máme každý. Shocking, I know. Každý z nás, i ti nejzcestovalejší, nejkritičtěji smýšlející a nejtolerantnější totiž potřebujeme neustálou sebereflexi. Sebereflexi pocitu nadřazenosti, protože jsme z Evropy. Pocitu, že cestovat je věc stejně běžná jako dostupnost toaletního papíru. A také zdání, že když jsme párkrát vyjeli za humna, tak jsme již navždy nenapravitelně tolerantní. Hře „Kde domov můj, A Foreigner's  Pohádka“ alias divadlu o migraci par excellence tedy patří velké díky. Díky, že nás nutí se smát na náš vlastní účet a trochu se nad sebou zamyslet.  

Biútifl áis, biútifl leidy: El piropo cubano

Aunque no te lo pida, con tanto gusto opinas de mí. Sobre mi cuerpo, sobres mis ojos, sobre los hijos que podrían salir de nosotros. Sin que yo tenga el mínimo interés de conocerte, ni de saber lo que piensas de mí.

Aunque no lo busque siempre me esperas en la calle. A cualquier momento del día y en cualquier lugar.

Aunque quiera simplemente llegar del punto A al punto B, aunque vaya paseando despacio o con prisa, aunque lleve falda corta o larga, realmente no importa. Para todo tienes respuesta.

Pero ¿sabes que con tus comentarios no solicitados no me subes la autoconfianza, ni me mejoras el día? Simplemente comunicas tu supuesto poder sobre mí. Sobre mí como caminante en el espacio público que tú, desgraciado, crees dominar.

Ya aprendí a intuir cuando escupirás de tu boca otro juicio sobre mi cuerpo y me pongo nerviosa. Es como una de esas nubes de peste que flotan en las calles habaneras. Sabes que da asco, pero ya que tu camino va por allí, tienes que atravesarlas. Pues así me siento esperándo otro comentario que está por venir. Creo que tú lo sabes. Y que te gusta. El hecho de hacernos sentir como animales cazados.

No estás acostumbrado a que te respondan. Si lo hago, me convierto en mala mujer, lesbiana o cualquier otra cosa que se te ocurra llamarme. Me imagino que te preguntas ¿cómo es que me atrevo a rechazar en voz alta tu piropo benévolo? ¿Cómo puedo no sentirme agradecida por tus apreciaciones de mi cuerpo?

Sabes, me atrevo, porque tengo fe en que cada vez habrá más mujeres que se harten, que estén cansadas y que se confronten con tu estupidez. También me atrevo, porque creo que las masculidades arcaicas (gracias por introducirme este término tan acertado) ya deben salir de moda, aunque estén apoyadas por las penosas letras de reggaetón. Incluso creo, que ni los machos arcaicos trataban la mujer con tanta falta de respeto como lo hace el machito cubano moderno.

Des-trenzar las tristezas

¿Por qué tiene sentido destrenzar las tristezas?

Porque a veces se mezclan y enlazan unas a las otras.

Crean cúmulos en los cuales nos vemos incapaces de diferenciar. Diferenciar entre los motivos reales que crean dolor del alma de los imaginarios. Creo que el ser humano tiene una tendencia sadomasoquista y a una parte de nosotros le gusta hacernos sufrir. Hay motivos tangibles que necesitan que se les pase mal. Rupturas. Pérdidas. Desilusiones grandes.

La mente tiene la capacidad de potenciar al máximo tanto los momentos de la felicidad máxima como aquellos ratos de estar en el fondo personal. Una no tiene que ser bipolar para vivirlo (creo). 

¿Cuáles pueden ser los ingredientes que abonan el malestar? Miguitas de autolástima, gotas de complejos del pasado y cucharas de imaginaciones refutables por razonamiento lógico. Por ejemplo.

Allí, en ese momento de acumular y mezclar demasiado es bueno empezar a diferenciar y pararse para hacer el esfuerzo de analizar los procesos mentales.

Para no perder el hilo. 

En el diálogo con la Vida.  

Gracias, Germina. Adiós, Xpujil.

Seminario popular "¿Por qué somos pobres si somos ricos?",
otro evento dónde nos sorprendió el interés de la gente.

Aunque mi estancia como voluntaria en el Centro Cultural Germina oficialmente terminó hace tres semanas, eso no significaba que no nos volvamos a encontrar. La primera “excusa” que apareció hace más de un mes era el día internacional de la mujer. Para ese día quisimos hacer una marcha feminista y taller para lxs adolescentes y me parecía que no me lo puedo perder. Al final la idea de un taller se multiplicó por tres y al taller de género que planificamos para el 8 de marzo se sumaron un taller de reciclaje y educación ambiental y otro dedicado al amor tóxico.

Taller de reciclaje y de educación ambiental.

En algunos momentos antes de que se hayan realizado los talleres dudaba sobre si habrá asistencia y si el pueblo se va a interesar. ¡Xpujil sorprendió en grande! Junto con la coordinadora del centro, Sara y con la voluntaria actual, Laura, íbamos invitando y avisando como pudimos y creo que la asistencia nos sorprendió a todas. Al final, el día de sábado hemos logrado reciclar y, con apoyo importante por parte de Frida (¡gracias!), tener una charla dedicada a la biodiversidad y conservación del medio ambiente. El martes hemos hablado sobre el amor en su variedad sana y tóxica y debido al apoyo de Jorge (¡gracias a tí también!) se sumaron al público de la secundaria también lxs estudiantes de la universidad. Nuestras ganas de hacer el día de la mujer “algo grande” se cumplieron de maneras distintas a las esperadas. Aún así hemos disfrutado de formar la parte reivindicativa de la marcha por el día internacional de la mujer y luego de impartir el taller de género con público literalmente “cazado” a última hora justo antes de impartirlo. ¡Gracias, Sharon, por estar ese día y compartir en el taller!

Charla con lxs adolescentes "Hablemos del amor".

Esta semana que pasé en Xpujil me hizo ver cuanto realmente aprecio mi tiempo vivido allí. Y no es poco. Era una buena oportunidad para recapitular y cerrar la experiencia. Estas son las conclusiones a las que llegué. La parte de ser profesora de inglés no siempre fue fácil. Sobre todo al principio del año cuando después de regresar de las vacaciones como si la regularidad que por fin se estableció antes de las navidades nunca hubiera existido. Se tuvo que volver a empezar por segunda vez. Aunque algunxs alumnxs decidieron abandonar las clases definitivamente y otrxs tomaron su tiempo para regresar, también aparecieron unas personas nuevas con interés de involucrarse. En aquellos momentos me di cuenta que volver a impartir la primera clase tantas veces sin realmente saber si la persona está dispuesta a seguir puede resultar algo frustrante. La continuidad que es imprescindible para poder enseñar de manera constructiva un idioma a un grupo de personas es un factor casi imposible de controlar en este contexto. Y en vez de querer controlarla hay que armarse con buena dosis de paciencia, la cual, no voy a mentir, a veces me faltaba.

Momentos disperos :D

Este era el lado real (fuera de los unicornios y colores rosa) que costaba trabajo. Más allá de él se encuentra el compartir, crear lazos y aprender mucho. En la dinámica de la clase se aprende como persona y como profesora. Se aprende a escuchar mejor, adaptarse más, abrirse y dejarse guiar por el instinto que muchas veces me valía más que haberme preparado la clase hasta el último detalle (que no voy a mentir, pocas veces lo hacía). Se aprende de los altibajos de lxs estudiantes a explicar con paciencia y a dejar que el espacio sea seguro para compartir cualquier duda. Y sobre todo, más tarde o temprano se acaban compartiendo trocitos de las vidas personales y se crean lazos y amistades. Por lo tanto, ser profesora es una experiencia que fácilmente le vuelve loca a una, pero también se puede disfrutar mucho.

El día internacional de la mujer, 8 de marzo.

Estar en Germina, que es un espacio de cultura, oficina compartida, lugar de encuentros, casa de lxs voluntarixs y mucho más era un gusto. Disfruté mucho de poder contribuir con ideas que se me ocurrían y de poder compartir con las personas que están alrededor del centro. Todas las conversaciones repletas de pensamiento crítico me han abierto los ojos en muchos aspectos, me han inspirado y pude aprender sobre varias realidades de México (.. y del mundo) escondidas a primera vista. Por lo tanto, gracias Germina y gracias a todas las personas con las que tuve la oportunidad de compartir mi tiempo en Xpujil.  

Los días despedidos

Nos tenemos que ir, pero no nos vayamos todavía.

Les quiero libres, pero les quiero aquí.

Quiero que fluya, pero me quiero agarrar tanto.

¿Dónde está el principio y el fin?

¿En el abrazo, sonrisa, caricia?

¿Habrán reencuentros? Espero que sí.

Nos veremos, pero ya diferentes.

Esto es lo que tiene el tiempo

      y el fluir

       y el vivir.

En eso bailo con tanto gusto y a veces me duele.

En esta libertad y el equilibrio sagrado.

Cuidándome. 

Dejándome sufrir solo una miguita necesaria.

Porque aunque le guardo algo de rencor a ese hombre,

al mismo tiempo recuerdo con mucho cariño las palabras

de un profesor, que nos dijo, que el dolor es inevitable,

pero el sufrimiento lo decidimos nosotros mismos.  

Život v jedné poklidné Mexické džungli

Ve Xpujilu se toho do Vánoc událo poměrně hodně. Má dobrovolnická odyssea tu začala na začátku listopadu. Předchozí dobrovolnice Leysan mě v prvních dnech zaškolila, vysvětlila jak co funguje a dobrodružství mohlo začít. Velká motivace, se kterou jsem dorazila postupně ubírala na intenzitě, protože jsem pochopila, že Xpujil je místo značně ospalé a pomalé. Spousta studentů se nějakým způsobem nedozvěděla, že hodiny angličtiny pokračují a mnoho z nich první týden vůbec nedorazilo, což bylo, nebudu zastírat, trochu demotivující. Za krátkou dobu jsem pochopila, že co si tu neuděláš, to nemáš. S koordinátorkou Sárou jsme se tedy domluvily, že mi ukáže místní základní a střední školy a já se tam pokusím sehnat víc studentů. To byl úkol prvního měsíce. Propagovat hodiny a snažit se na ně nalákat co nejvíc nováčků. Rytmy tu jsou pomalé a tak trvalo, než dorazili první nadšenci. Muselo se na ně prostě počkat. Ale moje pobíhání po vesnici a rozhovory s ať už náhodnými, nebo cílenými místňáky (například prodavač ovoce a zeleniny, o kterém jsem věděla, že má nějaká ta zainteresovaná vnoučata, ale on je dost dlouhou dobu ne a ne poslat) nakonec nějaké ty plody přinesly. Na začátku prosince jsme otevřeli jednu skupinku dětí a do Vánoc nových zájemců postupně přibylo. Aktuálně máme hodiny jak ráno, tak odpoledne a studenti jsou různorodou směsicí dětí, teenagerů, vysokoškoláků, průvodců a ostatních dospělých, co by se rádi zlepšili, nebo se naučili alespoň základy.

Auta plná santíků a sobíků se Xpujilem proháněla
už dobré dva týdny před Vánoci. 

Komparz pro focení a filmování pro Pronatura I

Byť je Xpujil místem velmi poklidným a moc se tu toho neděje, okolí je nádherné. Jednou z krás jsou místní komunity 20 de Noviembre, Hormigueo, Valentín, Mancolona a Cristobal Colón, které jsem měla možnost poznat při příležitosti výpomoci na jednom výzkumu a také jako komparz promočního videa, které jsme točili s Pronaturou (agentura, která vozí turisty za ekoturistickými projekty). Turista v nich může navštívit jak prastaré mayské ruiny, jeskyně, jít na procházku džunglí, nebo se projet na kayaku v lagunách a říčkách. V Mancoloně, která je jednou z nich, se mi dokonce za pomoci kamaráda průvodce povedlo přespat v hamace u pole jednoho místního zemědělce a při té příležitostí vidět nejjedovatějšího hada (z bezpečné vzdálenosti samozřejmě, poznámka především pro babičku :) ), co tu mají, “Nauayaca barba amarilla“. Od té doby mám k noční džungli ještě větší respekt, než kdy dřív. Snad nejimpozantnější památkou, za kterou se tu člověk může vydat, je původní mayské město Calakmul, které bylo po dlouhou dobu v konfliktu se sousedním Ticalem, který se dnes nachází na území Guatemaly. Calakmul je rozlohou veliký, jeho pyramidy vysoké a při jeho prozkoumávání člověk bežně narazí na různé druhy opic, tukanů a stromů s exotickým ovocem, prostě džungle jak se patří!

Komparz II

The Jungle Hotel

Moc mě tu baví lidi. Jak v centru Germina, ve kterém žiji a učím, tak mimo něj. V Germině mám možnost se bavit s koordinátory programu, kteří jsou zároveň aktivisty na různých frontách (ekoturismus, hájení domorodých teritorií, práce se ženami). Spolu s Noem, který je dalším koordinátorem dobrovolných programů, mě učí jiným perspektivám na svět, díky kterým se mi boří mentální schémata, ve kterých jsem doteď žila. Začínám díky nim chápat, že naše univerzalistické eurocentrické postoje jsou dost mimo mísu, svět je velký, kultry rozličné a není žádná lepší než ta druhá. Dochází mi, že my Evropané máme nabubřelou tendenci se na zbytek světa dívat shora a byť si můžeme budovat kritické myšlení jak chceme, stejně ve výsledku máme v hlavě zakořeněných spoustu podvědomých vzorců, podle kterých nevědomky soudíme a jednáme. Kolonizátorké postoje v sobě máme pořád, jen dnes nabraly jiných forem.

Co se náplně dobrovolnictví týče, učení angličtiny není jen tak. Na začátku jsem v hodinách bývala nervózní, nebo nevěděla jak všechno snadně a pochopitelně vysvětlit. Ale jako cokoliv jiného v životě je to hlavně o zkušenosti. Postupem času jsem se naučila, že je jedno, jestli v hodinách postupujeme pomalu. Nejdůležitější je, aby studenti všechno dobře pochopili a aby je hodiny bavily. Občas se stane, že to co jsem si na hodinu připravila je totálně irelevantní, protože se někdo chce za každou cenu naučit třeba dny v týdnu. Pak nezbývá než si říct, „no a proč, ne?“. Využít motivace je snad nejlepším receptem na to, abychom si hodinu užili jak já, tak studenti. A s těmi nejmladšími jsem se naučila… haĺavně nebýt v klidu! Zpíváme, hýbeme se a minimum času trávíme psaním a sezením. Sama zpětně nechápu, jak jsem to jako dítě dokázala, prosedět ve škole tolik hodin.

S dětičkama

Z vánočního cestování po Střední Americe jsem se vrátila teprve v pondělí a začátky tu jsou klasicky pozvolné. Pár studentů se neukázalo a přemýšlím, jak tu čas, co mi do konce dobrovolnictví zbývá co nejlépe využit. Ráda bych byla poblíž místním komunitám a poznala další kousíčky zdejší přirody. V Germině máme spoustu nápadů, ale je otázkou, kolik se nám jich povede zrealizovat. Zatím o nich pomlčím a teprve, pokud se některý stane realitou, tak se o ně s radostí podělíme :)

Indiana Jones feeling, co k tomu dodat :)

Broken noses, the “Xpujil effect” and more

The Calakmul ruins.

It's incredible how much can your perception of the place you're living at change in a relatively short time. As described before, Xpujil is one of these places where you need to work your way towards liking it. It doesn't come automatically. A part of the young people working here either in some of the environmental organizations or at the university actually consider it only a “half-home” as they live between Xpujil and other places. Also, after staying for a while you notice what we call “The Xpujil Effect”, which basically means feeling overly excited when visiting other places, that are somehow different, beautiful or interesting. Xpujil brings you towards appreciation. That's where my inflection point began. First you appreciate, that you re-learn to appreciate. Then people get used to you and you get used to them. Nobody dares to scream “guerita” anymore. You learn to say “hi” anytime you walk into a store, a taquería or to the people on the street, when your looks accidentally cross. You can't behave as if you were anonymous anymore.

The adults class.

One of the hyperactive moments.

When it comes to the progress of the volunteering, many ups and downs happened over the past weeks. Even though volunteers are commonly motivated by good ideas such as to help, to share, to learn, it's dangerous to have expectations, that are more big, than realistic. My expectations were big and my motivations maybe way too noble. That was a perfect combination, that shortly led to a disappointment and the feeling of impotence. Even though I was trying to do my best, go to the schools, talk with the people on the street, and let everyone know about the possibility of receiving English classes, almost nobody new showed up. In that point I started asking myself what meaning does this all have. As if there was this magic formula to understand how things work and I still wasn't getting it. When sharing this experience with others, the response, that I would be getting was: time and patience. Little bit frustrating. Somehow I realized, that the volunteering is probably just a part of the experience and maybe I can try to learn some other new things, when surrounded by so many beautiful communities and initiatives.

Learning how to do candles out of  the orange
peel in Mancolona.

Ironically, just in the moment when I decided to participate in other projects, new students started appearing. Then we had the “problem” of finding an appropriate group for everyone. Nevertheless, even though it's nice to have more students now in my classes, I definitely learned that it's not about the quantity. Even though it sounds like such a cliché, it's so truth. If you manage to get at least few students excited for learning the language and widening their horizons it's worth it. So it's definitely about the little things.

What you can see when passing by Germina.

Teaching isn't easy. There's no right way of doing it. I believe more in a unique dynamics that happen in every class and in understanding the vibe of each group of students. Personally I realized, that it's more about me adapting to the students, than them adapting to what I want. It's not about imposing what should be done, but more about a dialogue about what we can do together. And as my hands are not tied by any educational system (and that's actually quite a luxury!), it's possible to do it this way. This would be the theory and the lessons I've learned. Nevertheless, the practice can be pretty frustrating sometimes. Especially in the “blackout” moments, when it looks like after weeks of learning, all the knowledge has just evaporated. Then we have to understand and practice all over again. But when one leaves the pressure of “idyllic progress” aside and opens the door for a patience and little steps, everything flows better.

Now I am traveling through the Central America as it's the Christmas/vacation time and I must say that even though I obviously enjoy seeing new places and meeting new people, at the same time, I am really missing Germina, Xpujil and all my students and new friends I've made. It took just month and half and I am already in love with the place and it's people. It's quite a paradox, the more difficult it felt in the beginning, more affinity I feel to Xpujil now.

Running into toucans is quite normal in the Calakmul jungle.