neděle 21. října 2018

Když se Tomio a Miloš potkají na jevišti & fenomén českých cestovatelů

Většina z nás cestuje ráda. Zkrátka proto, že určitý neklid a touha poznávat svět je lidstvu jaksi vlastní. V Evropě (a pro Evropany) je to záležitost veskrze snadná. Pro kratší pobyty zanedbatelně snadná a pro delší pobyty se vlastně také můžeme rozhodnout ze dne na den. Pak si říkáme expats a necháváme probouzet svá dobrodružná já. Napadlo by někoho z těchto světoběžníků se označit pojmem migrant? Většinou ne. Migranti jsou přeci chudí a mají to těžké. V době, kdy je světoobčanství žádanou komoditou a cestování cool si nepřipouštíme, že různým cestovatelům měříme dvojím metrem. Pro nás z bohatých zemí je totiž fér jet do Asie, nebo Jižní Ameriky si nepokrytě si užívat levných cen, které vyplývají z ekonomické nerovnováhy globalizovaného světa, kde bohaté země (ne)přímo profitují z těch chudších. Když se ale někdo rozhodne vydat opačným směrem, máme s tím trochu problém.  
Zdroj: https://giphy.com/gifs/things-longer-lovin-BwnqNZjGitxdu
 Ze hry „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ vyplývá, že se hned nemusí jednat o migranta z Afriky či Asie, aby tu někomu vadil. A dokonce se zdá, že ti, kterým vadí nemusí být nutně fandové Tomia a Miloše. Stačí se potkat s pár rádoby otevřenými intelektuály, kterým prostě vadí, třeba právě... kastaněty. Alicia Cubells, která je hlavní tvůrkyní díla, nám nastavuje zrcadlo. Ukazuje, jak absurdně netolerantní se náš národ z této malé homogenní středoevropské kotlinky může jevit. Zrcadlo, které divákovi nabízí není zdviženým prstem, který by říkal „Ty ty ty!“ Je to spíš jedna velká tragikomedie u které se hodně zasmějete. Vidět totiž dialog mezi Tomiem a španělskou babičkou je vtipné, ale být svědkem symbolického uzdravení Miloše pomocí svaté vagíny a tančících Pussy Riot je zkrátka zážitek.  
Hra "Kde domov můj, A Foreigner´s Pohádka".
Zdroj: https://www.facebook.com/alicia.cubells
Občas si říkám, že jsme jsme vlastně takovým národem Hurvínků. Hurvínků, kteří si rádi představují válku za hory a doly. Přiblíží nám ji ti dobrodružnější z nás, kteří se za humna vypravili. Většinou se jim tam povede zkonzumovat velkou část moudrosti světa a my jim pak hladově nasloucháme a prožíváme jejich dobrodružství alespoň skrz příběhy a fotky. Netvrdím, že je to případ všech cestovatelů, ale je fakt, že se nabízí se cestovatelskou zkušeností řadit o kousek nad ty, kteří příležitost cestovat neměli. To, že cestování vždy bylo a bude privilegiem a luxusem, který si spousta lidí nemůže dovolit je pak věc druhá.  

A proč o tom píšu? Z jednoho prostého důvodu. Cestovatelem, který za poslední měsíce zcela určitě zaujal některé české Hurvínky je totiž bezpochyby Tomáš Poláček. Poláček v několika článcích v Reportéru a v rozhovoru pro DVTV všechny dobrodruhy odrazuje od cest do Konga, kde ho přestala, nebožáka, přitahovat ženská prsa, Konžané mu vadili, protože nikdy za nic neděkovali a naopak po něm pořád něco chtěli a celkově se tam jako běloch cítil diskriminován. Když si Tomáš nezjistí nic o brutální kolonizaci země Belgičany, ani o posledních válečných konfliktech, které zemi zdecimovaly, pak se není čemu divit, že ho to všechno trochu vyvedlo z míry. Špatná zkušenost a ignorance mu pak dovolila plout na vlnách stereotypů, ujistit nás o tom, jaké to máme štěstí, že žijeme v „ne-barbarské“ Evropě bez toho, aniž by se obtěžoval cokoliv podat v hlubších souvislostech.
Zdroj: https://reportermagazin.cz
Fenomén Poláček, přesvědčenost některých cestovatelů o vlastní výjimečnosti a netolerance i na první pohled otevřených kolektivů, na který poukazuje poukazuje hra „Kde domov můj, A Foreigner's Pohádka“ mají společný základ. To, s čím se příznivci Miloše a Tomia nebojí jít ven v sobě totiž do určité míry máme každý. Shocking, I know. Každý z nás, i ti nejzcestovalejší, nejkritičtěji smýšlející a nejtolerantnější totiž potřebujeme neustálou sebereflexi. Sebereflexi pocitu nadřazenosti, protože jsme z Evropy. Pocitu, že cestovat je věc stejně běžná jako dostupnost toaletního papíru. A také zdání, že když jsme párkrát vyjeli za humna, tak jsme již navždy nenapravitelně tolerantní. Hře „Kde domov můj, A Foreigner's  Pohádka“ alias divadlu o migraci par excellence tedy patří velké díky. Díky, že nás nutí se smát na náš vlastní účet a trochu se nad sebou zamyslet.  

Žádné komentáře:

Okomentovat